3. kapitola

20.01.2017

Severus rychlostí blesku vyběhl po schodech. Hůlku měl v pohotovosti. Pomalu podél zdi postupoval k místu, odkud rána vyšla. Nikde nikoho neviděl. K noze mu přiběhl velký černý pes. Povelem ruky mu pokynul, aby sedl. Podíval se přes roh do obýváku, kde byly veškeré věci rozházené nebo rozbité, kromě pohovky a křesla, kde seděli dva muži. Toho jednoho poznal velmi dobře. Otec jeho poslední oběti. Lucius Malfoy. Toho druhého neznal, což bylo opravdu velmi divné. Smrtijedy znal prakticky všechny, nebo si to aspoň myslel. Přemýšlel, co teď. Napadnout je ze zálohy, nebo vyjít a ptát se? Ani jedno se mu nelíbilo, nevěděl, jestli jsou pouze dva, nebo je tam i někdo jiný. I když nikoho neviděl. Očima dal psovi pokyn, tomu bylo hned jasné, co má udělat. Neslyšně a nepozorovaně se dostal k pohovce. Přesně tak, aby nebyl vidět z žádného úhlu. Jako černý duch vyskočil na pohovku a obemknul Malfoyův krk ostrými zuby, v tom okamžiku vystoupil ze stínu i Severus, aby byl dostatečně vidět. Hůlkou mířil na muže v křesle, který se chystal psa zabít kletbou.

"Být tebou, tak na to úplně zapomenu. Mířím na tebe, Malfoy nemá v ruce ani hůlku. Pes je opravdu velmi výborně vycvičen. Něco uděláš, zabiju tebe a stihnu to samé udělat i s Malfoyem."

"A co když ti ještě někdo míří hůlkou do zad?" ozval se tiše ženský hlas. Severus zanadával v duchu sám sobě, že byl opravdu tak neopatrný. Nenapadlo ho, že někdo bude rychlejší a nepotká ho na chodbě, když střelhbitě vyběhne ze sklepení. Uvažoval rychle, zvažoval pro a proti, a když nad tím tak přemýšlel, neměl moc šancí, ale vždycky aspoň nějaká šance byla. A on se ji určitě pokusí využít. Severus pokrčil rameny.

"Tak potom nezbývá nic jiného, než..." větu nedořekl. V jeden okamžik zahvízdal a prudce se otočil dozadu. Narcisa udělala velkou chybu, že stála těsně za ním. Nestačila zareagovat, když ji udeřil pěstí do obličeje a sebral jí hůlku. Ve stejnou chvíli Sorbonne prokousl Malfoyovi hrdlo a tím ho odkázal na věčnost. Muž sedící v křesle se rychle napřímil, a než se stačil Severus plně otočit zpět, aby mohl odrazit kouzlo, vyslal muž kletbu proti němu. Snape stačil uskočit, ale už se nestihl vyhnout kouzlu úplně. To ho zasáhlo do levé části těla. Severus zůstal ležet, takovou bolest dlouho nezažil. Snažil se aspoň pohnout. Nepodařilo se mu ani přetočit na záda. Muž stál nad ním, ale kupodivu hůlkou na něj nemířil. Sledoval, kde se nachází velký černý pes, který miloval svého pána a nehodlal ho dát jen tak lacino. Zkontroloval, že se Severus opravdu nemůže ani hnout, a otáčel se a hlídal všechny směry. Psa ale nikde neviděl. Ani nemohl. Sorbonne ho pozoroval ze zálohy a čekal na příhodnou chvilku. Jakmile k němu byl muž otočen na vteřinu zády, okamžitě vyběhl a mohutným skokem ho srazil k zemi a přetrhl mu tepnu. Muž byl na místě mrtvý. Jediný, kdo přežil, byla Narcisa Malfoyová. Po ráně do spánku upadla do bezvědomí, ze kterého se po chvilce probudila. Viděla kolem sebe pouze spoušť a litry krve. Pes ležel vedle svého pána a zlověstně vrčel. Narcisa na nic nečekala a běžela ke krbu, kterým se přesunula pryč. Severus ležel jako živá mrtvola. Nemohl se pohnout, levý bok ho šíleně bolel. Snažil se na něj podívat, ale jakmile se pohnul, veškerá bolest pohltila jeho mysl. Vše proběhlo tak rychle. Tak strašně rychle. Nestačil téměř nic. Mohlo to ale dopadnout mnohem hůř. I když si říkal, jestli by v tomhle nebyla smrt milostivější.

Žena se v kobce choulila v koutě. Seshora se ozývaly rány, křik, zběsilý psí štěkot. Měla hrozný strach. Věděla, že se děje něco, co se vůbec dít nemá. Najednou vše ztichlo. Zpozorněla. Napřímila se a dívala se ke dveřím. Nikdo nepřicházel. Kdyby někdo pustil špendlík, bylo by slyšet, jak dopadl. Uběhla ještě notná chvíle, než se odvážila vstát a jít ke dveřím. Opatrně vyhlédla ven. Na chodbě se pouze třepetalo světlo z loučí, nikde nikdo nebyl. Osmělila se a postupovala chodbou dál. Vyšla pomalu a nejistě po schodech. Citelně se oteplovalo, bylo jí čím dál tím víc příjemněji. Narazila na druhé dveře, které byly dokořán. Schovala se za ně a podívala se nejdříve na pravou stranu. Na stěnách bylo krásné dřevěné obložení, na zemi dlouhovlasý červený koberec. Nevěřila vlastním očím. Potichu vykoukla zpoza dveří nalevo. O pár metrů dál viděla ležet dvě těla. To jedno znala velmi dobře. Její věznitel. Nevěděla, co se stalo, ale bylo jí jasné, že hezký pohled to nebude. Jediné, o čem přemýšlela, bylo, jak se dostat ven. Pomalu vyšla a rozhlížela se kolem. Kousek před ležícím Severusem bylo schodiště. Svitla jí malinkatá naděje, že by mohla konečně utéct. Snažila se neslyšně dojít ke schodům, při tom se ale dívala na spoušť kolem sebe. Z toho pohledu se jí zvedl žaludek. Na pohovce leželo ještě třetí tělo pro ni neznámého muže a stejně jako ten, který ležel na zemi, měl roztrhané hrdlo a byl celý pokrytý čerstvou krví. Tvář se jí zakabonila výrazem odporu. Začala sestupovat po schodech dolů, když se Severus pohnul a bolestí zasténal. Leknutím se prudce otočila. Snape se na ni díval upřeným pohledem plným utrpení. Pomalu mrknul. Žena se na něj dívala a nemohla se pohnout. Měla strach, že najednou vyskočí a zabije ji, tak se ale nestalo. Pochopila, že může být vůbec rád, že je naživu. Otočila se a pokračovala dál ve scházení schodů. Dole se zastavila a sklonila hlavu. Podívala se zpět nahoru a zakroutila hlavou. Ta myšlenka, která se jí honila v hlavě, jí byla protivná, ale nemohla si pomoct. Mohl ji zabít, ale neudělal to. Tak trochu mu dluží za svůj život, i když se to úplně říct nedá. Ale viděla, co dokázal, a sama se divila, proč to neukončil. Pomalým krokem se vrátila nahoru do patra. Jak stála nad Snapem, říkala si, jestli toho jednou nebude litovat. Sedla si vedle něj. Za ní se ozvalo zlověstné psí vrčení. Trhla sebou a podívala se do míst, odkud vycházelo. Pes měl hlavu těsně u ní. Žena se ani nehnula.

"Varte... Sorbonne," ozval se velmi tiše Severusův hlas. Pes okamžitě přestal vrčet a lehl si vedle ženy, aby dával pozor na každý její pohyb. Nemohl dopustit, aby se jeho pánovi něco stalo. Žena se nepatrně dotkla Severuse na zádech. Ani se nehnul, nevydal jedinou hlásku.

"Jak vám mohu pomoct?" zeptala se ho.

"Nestojím o pomoc!" Nemohl sice moc mluvit, ale důraz slyšet byl. Zaskučel bolestí. "Ale když jinak nedáš, tak za tebou jsou dveře do koupelny. Ve skříňce najdeš sklenici s tekutinou. Přines ji."

Jak vstala, pes prudce zvedl hlavu a upřeně se na ni díval. Říkala si, jestli je to všechno dobrý nápad. Unesl ji, věznil ji. Ale zase na druhou stranu ji krmil a poskytl jí přístřeší. No, přístřeší. Pořád lepší, než mezi popelnicemi na okraji Londýna. Žádný chléb a voda. Ale teplé maso, brambory, vlahý čaj. Tak dobře, dobrý nápad to nebude, ale pomoci mu musí. Taky ji nezabil. A je si jistá, že mohl. Viděla, co udělal. Právě viděla, co udělal, proč to neskončil? Že by měl nějaké svědomí? Moc na to tedy nevypadal. Vrtalo jí to hlavou. A zrovna v nejnevhodnější chvíli. I když, možná, že je právě ta vhodná chvíle nad tím vším uvažovat. Pomůže mu. Jen tak se z toho nedostane, vyčistí mu rány a alou pryč. U dveří se mu vypoklonkuje. Snad stihne utéct, než na ni pošle psa.

Došla do koupelny, otevřela skříňku a hledala. Sklenice s tekutinou. Dobře, ale jaká. Je jich tu mrtě.

"Která sklenice to má být?" zavolala z koupelny. "Je jich tu moc."

Severus vyčerpaně obrátil oči v sloup. Za co, pane bože, za co?

"Dlouhý flakónek, temně rudá tekutina!"

"Flakónek... temně rudá tekutina... hmmm."

Kdyby mohl, měl chuť dokonat to, co neudělal před těmi pár dny, tam, v Londýně, v jedné zapadlé ulici mezi popelnicemi. Bože můj, bože můj, aspoň jednou při mně stůj, duše má...

"Mám ji!"

Hurá. Možná, když bude mít trochu štěstí, tak ani nevypustí duši na svém krásném, nyní zkrvaveném perském koberci. Jo, na ten úklid se fakt těší.

Znovu k němu poklekla. Pes téměř neslyšitelně zavrčel. Opatrně ke Snapeovi vztáhla ruku, aby mu mohla pomoci, ale tak pomalu, aby pes nepojal podezření, že by mu chtěla ublížit. Lehce se dotkla jeho levého boku. Trochu sykl. Bolelo to jak čert, ale nehodlal ze sebe dělat chudinku. Ona nesmí poznat, jak moc je to citlivé a že se mu z té bolesti tmí před očima.

"Co mám udělat?" zeptala se skoro neslyšně.

"Teď budeš muset vydržet pohled na mé vypracované tělo," ušklíbl se. Ta jízlovina ho přišla draho. Velice to zabolelo.

"Myslím, že něco snesu. Viděla jsem toho dost, takže i pohled na vaše vymakané tělo zvládnu." Opatrně mu nadzvedla kousek roztrhnutého oděvu. "Můj bože, to je hnus," trhla sebou.

"Opravdu vtipné. Nesýčkuj a začni mazat. A byl bych ti vděčen, kdybys to zvládla rychleji, než ze mě bude mrtvola. Ušetříš se potom své vlastní smrti." Prakticky neviditelným kývnutím směrem k psovi jí dal jasně najevo, co se s ní stane, když selže.

Jistě, jak jinak by to mohlo dopadnout. On chce žít, ona chce žít, tak proč se nezabít navzájem. Snažila se z něj co nejopatrněji odlepit zkrvavené šatstvo. Mdlého skučení se snažila nevšímat. I si zakázala ho utěšovat. Věděla, že je to to poslední, co by chtěl. Těch pár chvil, co měla možnost být v jeho společnosti, jí stačilo, aby poznala, že je ledovější jak zámek sněhové královny.

"Až se ti povede ze mě vše servat, namaž mi rány tekutinou. Ať uvidíš cokoliv, už se mě nedotýkej. A nezapomeň, že tu mám ochránce, jelikož teď omdlím."

Měl pravdu. Omdlel. Jak to všechno tak dobře ví? Je snad nějaký kouzelník, nebo co? Pche, kouzelník. To určitě. Už aspoň nemusela být opatrná, jelikož v bezvědomí to cítit nebude. Mohla oblečení odstranit rychleji. Hmm, nelhal. Záda jak wrestler. Kdepak má asi posilovnu? Kriste, na co to teď myslí? Dělej, sundej mu to oblečení, stáhni mu to, servi to z něj!

Škub. Kdyby byl při smyslech, určitě by ji zabil jenom myšlenkou. Jasně. V duchu se usmála, i když to směšné nebylo. Aspoň už to má všechno pryč. Možná i s kůží. Zahnala tu myšlenku. Začala otvírat špunt na flakónku. Viklala s ním, tahala. Sakra, jak to má otevřít, když to nejde. Pes štěkl. Lekla se tak, že lahev odšpuntovala v mžiku. Bohužel, obsah lahvičky následoval za zátkou. Zaklela a mrskla po psovi nenávistným pohledem. Rychle dal hlavu zpátky na zem mezi packy.

"Máš štěstí, že tam toho je ještě dost. Jinak by byl tvůj pán v pánu."

Její slova jí vykouzlila letmý úsměv na rtech. Jak to má teď udělat? Říkal, že ať uvidí cokoliv, nemá se ho už dotýkat. Má si tedy nalít tekutinu na ruku a rozetřít mu to po těle jako Lazebník Sevillský? Nebo to na něj nalít a počkat, až co se bude dít? Když to nalije, tak se to nemusí dostat všude. Co to vlastně je? Přivoněla k lahvičce, ale rychle se od ní odvrátila. Smrdí to jako důchodky mojí babičky. Fuj. Takový zápach snad ještě necítila. Ani King Kongova ranní stolice nemohla takhle zavánět. Riskne to. Kápla si zlehka na prst. Nic. Dobře, takže kyselina to není. Nalila si na celou dlaň, přitiskla ji na jeho tělo a mazala. Postupně dolívala, podle toho, jak se tekutina vysušovala, až nebylo ve skleničce nic. Vstala a poodstoupila za tichého vrčení psa o pár kroků dále. Čekala, co se bude dít. Z věznitele před ní začal stoupat kouř. Slyšela jemné syčení a nevěřila vlastním očím. To přece není možné. Jak by mohlo? Rány se postupně od krajů začaly zacelovat, jak kdyby se zalévaly voskem. Co se to, sakra... Pomalu ustupovala. To, co tu vidí, přece není možné. Nic se nehojí takhle rychle a určitě ne takové strašné, život ohrožující zranění. Pes se na ni díval, čumák se mu krabatil. Nevěděla, na koho se má dívat dříve. Na muže, ležícího na zemi a na jeho rychle se hojící tělo, nebo na psa, u kterého není schopna předpovědět, že po ní neskočí. V toku myšlenek, které se jí vířily hlavou, si neuvědomila, že stále couvá. Najednou ztratila pevnou půdu pod nohama. Za sebou měla schody. Šlápla do prázdna. Rozmáchla rukama, jak se snažila o něco zachytit, žádná záchrana ale v dosahu nebyla. Pes naklonil hlavu na stranu a díval se, jak se naznak s výkřikem kutálí po starých bytelných schodech dolů jako hliněná kulička. Ozvala se tupá rána, jak dopadla na dřevěnou podlahu. Pod ní se pomalu zvětšovala louže krve. Severus se nepatrně pohnul. Pes okamžitě vstal a začal ho olizovat po obličeji. Pomalu přicházel k sobě.

"Sorbonne, nechej toho, fujtajbl," odstrkoval psí čumák ze svého dosahu. "Už jsem zas při smyslech, nemusíš být až tak důsledný." Rozhlédl se kolem a viděl tu spoušť. "Kde je náš host, Sorbonne?"