4. kapitola

20.01.2017

Pes jedním skokem dorazil ke schodům a seběhl po nich dolů k ležící ženě. Začal ji očichávat. Štěkl. Severus s námahou vstal a došel ke schodišti. Díval se dolů, jak tam leží v kalužce krve. Povytáhl obočí a zakroutil hlavou. Nevěděl, jestli je ještě v bezvědomí a to všechno se mu zdá, nebo jenom hlava nepobírá, co se to teď děje. Dvě mrtvá těla v obýváku, jedno polomrtvé pod schody. Ta dvě mrtvá odklidí bez námahy, ale co s těhotnou holkou, která je navíc ještě tak nemotorná, že pokřtí všechny schody. Povzdechl si. Proč ji nezabil už před týdnem v té uličce. Zbytečně si přidělal problémy, kterých má už teď víc než dost. Dobře, bez ní už by byl taky asi dávno pod drnem. Ale on není vděčný, nemá svědomí. Do háje s jeho zásadou, ženy a děti ne. Vztekle dupl do podlahy jako nějaká rozmazlená panička. Kde má hůlku? Myšlenkou ji přivolal. Jakmile mu vletěla do ruky, pomyslel zaklínadlo a mávl jí. Tělo dívky se vzneslo do vzduchu. Dolevitovala k němu. Kouzlem ji nesl vedle sebe do hostinského pokoje. Holka má štěstí, že tu vůbec je, jelikož návštěvy tedy nejsou na denním pořádku, pomyslel si vztekle. Položil ji na postel.

"Tak co teď s tebou? Opravdu nemám čas ani náladu se o někoho starat. A už vůbec ne o cizí křehotinky." To sis měl, hochu, ale rozmyslet dřív, než jsi ji nezabil a uvěznil u sebe doma. Takový hlupák můžeš být jenom ty. No co už, zkratovité jednání raz za čas potká každého. Horší je, že teď neví, jak z toho ven. "Fiškusi!" zavolal do prázdna. Ozvalo se lupnutí a vedle něj se zjevil domácí skřítek.

"Pán volal?" zeptal se opatrně.

"Ano, pán volal," procedil skrz zuby. "Co to máš za hloupé dotazy." Ukázal na dívku v posteli. "Postarej se o ni. Spadla ze schodů."

"Jistě, pane." Skřítek docupital k posteli a začal si prohlížet dívku v bezvědomí. Po očku se ale podíval na pána domu.

"Já si teď zajdu něco vyřídit, Fiškusi. Kdy se vrátím, netuším." Severus se otočil na podpatku a odcházel. Dveře od pokoje nechal dokořán. "Sorbonne, hlídej." Pes si lehl ke dveřím pokoje a sledoval svého majitele, jak schází po schodech do obýváku. Snape se rozhlédl vedle sebe. Samá spoušť. Jak je možné, že se tu dostali? Má ta nejlepší ochranná kouzla, jenom tak někdo jimi nepronikne. A oni se tu nasáčkovali, jako kdyby jim to tu patřilo. Vrtalo mu to hlavou. Ale ať přemýšlel, jak chtěl, nemohl na nic přijít. Mávnutím hůlky odstranil směsici nečistot z celého domu, včetně kaluže krve pod schody od nezvané návštěvnice, a uvedl vše do původního stavu. Co teď s těly? Zatím je uklidí do krypty a potom se uvidí. Hlavně se musí poradit s Brumbálem. Ten zmetek Voldemort klidně nechal dopustit, aby Malfoyovic famílie přišla pomstít svého synáčka. Moc dobře věděl, že ho zabil on, když mu to sám poručil. To měla být nějaká zkouška loajality, nebo co? Čekal, že ho neodstraní? Nebo čekal, že se nechá zabít? Chtěl se ho snad takhle zbavit? A pokud ano, proč? Moc proměnných najednou. A jeho chytrá hlava teď tolik informací nepobírala. A do toho ta cuchta nahoře. Že já debil nebyl víc prozřetelný. Pozdě bycha honit. Aktivoval svůj krb a vstoupil do něj.

"Brumbálova pracovna, Bradavice," pronesl hlasitě a pustil letax. Zelené plameny ho pohltily.

Když ho letaxová síť vyhodila u Brumbála, hlasitě se rozkašlal. Co to zase bylo? Téměř že neskončil na zemi. Začal se oprašovat. Brumbál na něj hleděl s pozvednutým obočím přes své půlměsíčkové brýle.

"Co tě sem přivádí, Severusi?" zeptal se klidným, přátelským hlasem.

"Co myslíte, pane řediteli? Máte dojem, že bych tu zavítal jenom tak na odpolední čaj?"

"Ale no tak, chlapče, nebuď vždy hned takový morous."

"Já jsem morous a moc dobře to víte. Ale když to tak moc chcete vědět, tak MNE u MNE doma v MÉM vlastním milovaném domečku napadli Malfoyovi. Říkal jsem si, že byste to třeba chtěl vědět."

Brumbál se zachmuřil.

"Jsi v pořádku?"

"Rozpůlený nejsem, i když moc nechybělo. Naštěstí mám zásoby svých vyrobených lektvarů, které mne sice nespojí dohromady, ale v případě celistvé újmy mne celkem rychle zotaví. Takže ano, jsem v pořádku. Jinak bych tady asi nebyl. Ale Lucius už takové štěstí neměl. Ani jeho přítel, kterého jsem, bohužel, neměl možnost poznat. Smrtijed to s největší pravděpodobností nebyl. Takže se muselo jednat o nějakého jeho dobrého známého, se kterým mě nikdy neseznámil. Mířil ale opravdu dobře. Ještě že umím tak dobře skákat a mám vždy věrného psa po svém boku. Myslím, že Narcise jsem zlomil nos. Víc jsem zjistit nedokázal, jelikož zbaběle utekla, dokonce mi zanechala na památku svou hůlku. Mohu tedy předpokládat, že jejich pomsta ještě není dokonána. A teď hoří asi i dvojnásobnou silou, když jsem jí zabil nejenom syna, ale i manžela. I když v poslední době jim to celkem skřípalo. Ale to už není moje starost. Já mám obavu o svůj život. Ne že by byl nějaký skvělý, ale lacino ho nedám."

Brumbál mezitím vstal ze svého pohodlného křesla a začal pomalu přecházet po své pracovně, jak to dělával celkem často. Přemýšlel. Severus ho chvíli pozoroval. Za nedlouho si povzdechl a opřel se o zeď. Nasadil svůj znuděný pohled a po pár minutách střídal naklonění své hlavy z jedné strany na druhou. Občas při změně strany otočil oči v sloup. Věděl, že to bude trvat dlouho. Založil si ruce na hrudi a vydechl. Brumbál se zastavil. Hle, širý světe, možná už toho utrpení bude konec.

"Já nevím, Severusi."

No to si snad... Další dobu už to nevydrží.

"Já také bohužel nevím, pane řediteli," odsekl. "Je zde mnoho proměnných. Že se dozvěděli, že jsem ho zabil já, je celkem jednoduché. Byl zastřelen. Kdo střílí kouzelníky. Já. Jsem tím proslulý mezi svými. Že je ale nestřílím jenom tak, ale na rozkaz, vědí taky. Takže musí vědět, že to přikázal Voldemort. Už z toho důvodu by se mstít neměli. Ledaže by byli tak zaslepení a hloupí, nebo že by jim to Pán zla přikázal. Aby to nevypadalo tak nápadně. Ale proč by mě chtěl nechat odstranit? Jsem důvěryhodný. Nikdy jsem nepadl v podezření. Dělám vše, co chce. Myslí si, že vás vodím za nos. Myslí si, že jsem jim oddán. Tak kde udělali soudruzi z NDR chybu?"

"Možná by bylo dobré se na čas schovat, co myslíš?" navrhl Brumbál s nuceným lehkým úsměvem na tváři.

"Na co se budu schovávat, Albusi? Nemá to smysl. Dostali se ke mně domů, a to, s prominutím, přes moje ochranná kouzla byste měl problém projít i vy. Takže pochybuji, že kdybych se schoval, že by mne nenašli. Ne, schovávat se nebudu. Pokud mám zemřít, zemřu s hlavou vztyčenou. Nejsem žádný zbabělec. Na příští schůzku půjdu jako vždy. Nic horšího než smrt mne nečeká." Kdyby to jenom byla pravda. Kdyby to byla jenom smrt. Moc dobře věděl, že jenom odchod na věčnost v kruhu smrti nečeká. Ale co už, hodlá se se všemi nástrahami života porvat stůj co stůj, jak nejlépe dovede.

"Další setkání je po Vánocích, asi si i Pán zla chce udělat hezké svátky," ušklíbl se. Pro něj by byly hezké svátky ovládnutí světa. Zlikvidování Harryho Pottera. Zatím se ani nevytasil s ničím velkým. Dokonce i nepohodlné kouzelníky nechává zastřelit, místo aby je zabil kouzlem Avada Kedavra. To je tak zbabělý, že se nechce prozradit? Kdyby byl na jeho místě... Otřásl se odporem. Jak ho taková myšlenka mohla napadnout. Kdysi byl takový. Kdysi by za moc dal úplně vše. Tak ho ovládla nenávist ke všemu a ke všem. Ale teď. Ano, byl nepřístupný, jízlivý, nemilosrdný, ledový, bez soucitu. Ale žádný nevinný člověk si nezasloužil žít pod nadvládou nechutného tyrana s beznosou tváří. Bude se snažit ze všech sil tomu zabránit. Ví, že ty litry krve, co má na rukou, nikdy nesmyje. A je smířen s životem ve věčném zatracení. Ale než tato chvíle nastane, pokusí se odčinit, co se dá. I když to znamená oběti. Bez obětí není vítězství. I ty nejušlechtilejší myšlenky a cíle se bez nich neobejdou. Bohužel. A co si bude namlouvat. Jemu to nevadí. Nevadí mu někdy stisknout spoušť a sprovodit ze světa někoho nepohodlného. Někoho, kdo sám ubližoval jiným. Se vší úctou zatím nikdy neměl za úkol připravit o život někoho nevinného. To je jedna z věcí, která ho utěšuje. Tedy krom nepohodlných svědků jeho práce. Ti bohužel v tomto seznamu nemají místo. Nikdy by nepřiznal, že nevinnost oběti je jediná z věcí, která by ho rozviklala a mohla by narušit veškeré jeho snahy. Zarazil se. Pevně sevřel víčka a rty a nahlas si povzdechl. Vlastně teď si to uvědomuje. To, proč ji nezabil. Nevinnost. Co se to s ním děje? Ženy a děti? Do háje.

"Dobře, co se stalo, jsem vám řekl, abyste mi potom nevyčetl, že jsem vám něco zatajil. Těla jsou prozatím v mé kryptě. S největší pravděpodobností je vydám při schůzi. Jdu si ještě užít pár dnů klidu, než mi nastane peklo." Klid, jistě. Proč neřekne Brumbálovi o té dívce, co mu teď leží v posteli? Něco mu šeptalo, že to oznámit nechce. Radši si to ještě nechá pro sebe. Co kdyby náhodou.

"Jak myslíš, Severusi. Ale víš, že se na mne můžeš kdykoliv obrátit, abych tě na nějakou dobu schoval." Bradavický ředitel se smutně usmál. Také už toho na něj bylo mnoho, ale nehodlal dopustit, aby se svět tak rázně změnil. Už jednou za svou víru málem položil život. A že se o něm říká, že je největší čaroděj všech dob? Bývávalo. Stárne. Senilní. Kde jsou ty doby, kdy byl mladým štramákem.

Severus kývl, ale již neřekl nic. Aspoň že jsou vánoční svátky a nemusí se teď zaobírat ještě rozjívenými studenty. Navíc, doma je doma. Sice tu má krásné a prostorné komnaty ve sklepeních, kde má nejvíce soukromí. Ale jeho krásné, útulné a teplé sídlo je přece jenom lepší. A má tam stvoření, které má rád. Je to zvláštní. Netrpí nemocí citů. Nemá rád lidi, ale zvířata miluje. Jsou věrná, chytrá, nejsou falešná, nezradí a milují svého chlebodárce. A chápou ho. Může se na ně spolehnout. Když je na tom po psychické stránce opravdu zle, může se jim vyzpovídat a ví, že jeho tajemství zůstane u nich. Ne že by se mu to stávalo často, ale i v nejlepších rodinách se stane, že veškeré boly musí ven. Hmm, je na čase se provětrat.