50. kapitola

03.04.2018

Seděl ve svém polstrovaném křesle a nepřítomně hleděl do plamenů, které se pod náporem jeho onyxových očí zvětšovaly. Sepjatými konečky ukazováčků si poťukával do rtů. Hlavou se mu honila spousta myšlenek. Navenek byl ledově klidný, uvnitř ho ale spaloval pekelný oheň. Nevěřil tomu. Ať byla vypočítavá jakkoliv, tohle by přece neudělala. Pohrdavě si odfrkl. To sotva. Ale proč? Z jakého důvodu by to chtěla udělat? Znovu uchopil do prstů malý flakónek s čirou tekutinou a s nečitelným výrazem se na něj zadíval. Pevně stiskl zuby a zaskřípal jimi. Už dlouho neměl takovou chuť někoho zabít. Její něžná a konejšivá slova mu pulzovala v hlavě. Tušila to dříve, než on. Ne, on si to nechtěl připustit. Ani, když mu tu skutečnost nastínila. Nevěřil tomu. Ale teď výsledek držel v ruce. Nevěděl, jak se zachovat. Nevěděl, co dělat. Jediné, co věděl, že ji musí okamžitě zdiskreditovat a dozvědět se pravdu. Prudce vstal a nabral si hrst letaxového prášku. Zmizel v zelených plamenech, když zřetelně pronesl jméno jejího bytu.

O 12 hodin dříve

Cítil se šťastně, že tento víkend neměl službu a nemusel dozírat na ty tupohlavce. Předchozí týden si jich užil až až. Vychutnal si snídani a zkontroloval hodiny. Usoudil, že už by mohla být vzhůru. Byly to dva týdny, co již neobývala hrad. Dojedl poslední sousto a s grácií sobě vlastní proplul mezi stoly. Ani jeden zrak se po něm neohlédl, a když, tak aby si ho nevšiml. Nenápadně prošel pozemky, až se ocitl za hradní branou. Zkoumavě se rozhlédl po okolí, než se s lupnutím přemístil pryč. Ocitl se na místě, které už velmi dobře znal. Ať už z minula nebo z tehdejší doby. Procházel mlčky lesní cestou, až najednou mávl hůlkou. Prošel ochrannou bariérou. V dálce uslyšel veselý psí štěkot. Lehce se mu zdvihl koutek úst. Schválně šlápl na malou větvičku, která mu křupla pod nohama. Štěkání ustalo. Severus se zastavil a poslouchal. Pootočil hlavu na pravou stranu a přimhouřil oči. Slyšel tlumené funění za zády. Prudce se otočil.

"Mám tě!" vykřikl vítězoslavně. Nikdo za ním ale nestál. Překvapeně zdvihl obočí a zamrkal. U ruky najednou ucítil horký dech. Shlédl dolů a výmluvně se zadíval na černobílou masu, sedící vedle něj. Našpulil rty a ušklíbl se. "Dobře, dneska jsi vyhrál ty," a podrbal spokojeně vyhlížející německou dogu za uchem. Ta se zvedla a pyšně ladným poklusáváním udělala profesorovi lektvarů předvoj. Vyběhla schody u dřevěného srubu a lehla si k houpačce, která se lehce pohupovala ve vlahém vánku. V tu ránu se otevřely dveře.

"Mephisto, ty čuně jedno šedivé!" ozval se za nimi Connienin hlas. Z malé škvíry vypálilo stříbrně mourovaté odrostlejší kotě a ve vteřině za ním letěla vzduchem zdechlina malého hraboška. "Já chápu, že se chceš pochlubit, ale to mi to musíš tahat až do kuchyně?!" a rázně rozrazila dveře a stoupla si do futer se založenýma rukama v bok. Obličej se jí ale rozzářil, když pod schody spatřila nového návštěvníka. "Severusi!" vyjekla vesele a rychle seběhla schody. Políbila ho na tvář a opět od něj odstoupila. "Kde jsi byl tak dlouho?" a lehce ho pleskla po rameni.

"Nemohl jsem přijít dřív," opanoval jí a letmo jí pohladil po zádech.

"Kávu?" pozvedla obočí v otázce. Černovlasý kouzelník jenom mlčky přikývl. Constance vběhla zpátky do domu. Severus si sedl na houpačku a automaticky začal hladit psa po hlavě. Ten jenom slastně zavrněl. Zrzka byla v okamžiku zpátky s táckem a dvěma šálky horkého nápoje. Postavila ho na stolek před nimi a usadila se vedle profesora.

"Jak to zvládáš?" zeptal se jí po chvíli.

"Když pominu to, že tu musím být, tak celkem dobře. Satan a Mephisto jsou miláčci. Bez nich bych se tu asi utrápila," a pohladila kotě, které jí vyskočilo do klína. "Kdo vybíral ty jejich jména byl asi pěkný jelimán," a vyprskla smíchy. Lektvarista jí věnoval jeden ze svých výmluvných pohledů. Connie jenom vytřeštila oči a zakuckala se právě loknutým douškem kávy. "Promiň, netušila jsem..." a snažila se přestat dusit smíchy. Severus jen mávl rukou.

"Už jsem na ty tvé výlevy zvyklý," zavrčel naoko uraženě. "Connie, jak se cítíš?" položil starostlivou otázku po nějaké době ticha.

"Jak to myslíš?" naklonila hlavu na stranu.

"No... víš... v tom návalu všeho... jsem nestačil a vlastně ani před nimi nemohl a neměl jsem ti jak už podat vhodný lektvar a pak už bylo pozdě a..." odmlčel se a povzdechl si. Nasucho polkl. Constance povytáhla obočí a pokývala hlavou.

"Těhotná nejsem, jestli narážíš na tohle," odpověděla mu klidně s tvrdým výrazem ve tváři.

"Opravdu?" zamračil se podezíravě, až ji to téměř urazilo.

"Jistě!" štěkla po něm a vstala z houpačky. Opřela se rukama o zábradlí a zadívala se do útrob lesa.

"Tak jsem to nemyslel," odvětil jí rezignovaně.

"A jak jsi to myslel?" otočila se zpět k němu a založila si ruce na hrudi. Opřela se o zábradlí zadkem a propalovala ho pohledem. Zabodla oči do země a našpulila rty. "Už jednou se to stalo," prolomila chvilkové mlčení.

"Cože?" špitl a obočí mu vystřelilo vzhůru.

"Jak jsme spolu byli poprvé," provedla ve vzduchu neviditelné gesto. "Ty sis to nepamatoval a já si to uvědomila až po několika dnech, jak se mi naráz vybavila vzpomínka. Taky už bylo pozdě na lektvar, tak jsem jenom čekala, jak to dopadne," pokrčila rameny a zarytě sledovala prkennou podlahu.

"A proč jsi mi to neřekla?" zeptal se jí už lehce kousavě.

"Nepovažovala jsem to za nutné. Zvlášť, když se nic nestalo," a zabodla do něj své smaragdové oči. Viděla, jak se mu v hlavě míhají myšlenky. Těkal očima ze strany na stranu.

"Ty... ty nemůžeš..." nedopověděl svou ideu a zhluboka vydechl. Constance se opět usadila vedle něj a položila mu ruku na stehno.

"Ale můžu," usmála se smutně.

"Jak to víš?" přimhouřil oči a zkoumavě si ji prohlížel. Přejížděla mu prstem po noze tam a zpět, aniž by si to opravdu uvědomovala.

"Vím," špitla a zavřela oči. Poznal, že se jí začínají naplňovat slzami. Začal tušit, že na tohle se jí ptát neměl. Položila mu hlavu na rameno a nechala se obejmout. "Jmenoval se Nicholas," vzlykla a zabořila mu tvář do kabátce. "Omotala se mu šňůra kolem krku. Udusil se. Narodil se už mrtvý. Druhé dítě jsem ještě nestačila pojmenovat. Potratila jsem ve čtvrtém měsíci."

"Connie..."

"Nepotřebuji lítost," přerušila ho rázně. "Dávno jsem se s tím vyrovnala," a odtáhla se od něj. "Jsem naprosto v pořádku. Tím ale nechci říct, že ty bys nemohl..." naráz se odmlčela. Věnoval jí jeden nepříjemný pohled. "Prostě to mohla být jenom šťastná náhoda. Elektra přece čeká dítě," a povzbudivě se na něj usmála, i když si sama nebyla jistá, jestli to vůbec bylo povzbuzení pozitivní. Poznala, že mu něco šrotuje v hlavě. Nikdy si nemyslela, že by tohle spolu řešili. Neměli jediný důvod. Nenapadlo ji, že by se jí sám zeptal na něco, co nebylo třeba probírat. "Na co myslíš?" zeptala se ho konejšivě.

"Na to, cos teď nepřímo vyslovila," procedil skrz zuby.

"Ale Severusi, opravdu to nic neznamená. Nedělej z bludníčka vlkodlaka," snažila se ještě zachránit situaci, ale marně. Dobrá nálada profesora lektvarů vzala za své. "Přišel jsi mi zpříjemnit den nebo se tu budeš tvářit, jak kdyby ti ulétlo koště?" dupla nohou do země a hraně se na něj zamračila.

"A mohu obojí?" zeptal se bez jediného výrazu v hlase.

"No, když jinak nedáš," rozhodila rezignovaně zrzka rukama. Vložila mu dlaň do jeho a vytáhla ho na nohy. Pes jim byl v patách, když se couravým krokem vydali do houští, za kterým se nacházelo jezírko s překrásným vodopádem.

Do své laboratoře se vrátil v odpoledních hodinách. Nehodlal na nic čekat. Připravil si veškeré propriety, které potřeboval k práci. Ať už to byly správné přísady nebo nádobí, bez kterého by se příprava neobešla. Nakonec přiložil poslední potřebnou tekutinu mléčné barvy v malé nádobce. Pracoval v klidu, dušičku měl ale malou, téměř v něm žádná nebyla. Co když to byla pravda? Chtěl se ji opravdu dozvědět? Samozřejmě, že chtěl. Jak se sám sebe mohl tak hloupě ptát?! Vhazoval do kotlíku přísady podle návodu, stejně tak míchal, aby vše bylo provedeno tak, jak má. Nakonec, když už vše bylo přesně, jak má být, vlil poslední přísadu. Míchal proti směru hodinových ručiček, dokud lektvar nezměnil barvu do... čiré. Zatmělo se mu před očima. Zamrkal, aby se přesvědčil, že se mu to nezdá. Kdyby měl lektvar alespoň nějakou barvu, byla by to pozitivní zpráva, ale čirá byla ta nejhorší možnost ze všech. Ztěžka se usadil na židli stojící opodál stolu. Bylo to tedy pravda. Dech se mu na několik vteřin zastavil, než si odebral vzorek do nádobky a vydal se s ní do svých komnat.