51. kapitola

29.04.2018

"Severusi, miláčku!" vrhla se k mistrovi lektvarů plavovlasá žena, která už měla bříško pod hábitem víc než výraznější. Zmijozel se napřímil a probodl ji nenávistným pohledem. Shlížel na ni svrchu a nehodlal jí opětovat stejnou radost ze setkání. Elektra pocítila jeho chladné přijetí a odtáhla se od něj. Jala se mu totiž vrhnout kolem krku. Pohlédla mu do očí, které najednou byly černější než obvykle. Úsměv jí ze rtů spadl. "Co se stalo?" zeptala se vyděšeně a snažila se v jeho pohledu přečíst nějaké podrobnosti, což samozřejmě nebylo možné. Ať už by použila nitrozpyt, nebo kdyby jenom chtěla vytušit.

"Čí je to dítě?" prořízl vzduch jeho ledový hlas. Ženě se rozbušilo srdce. Zalapala po dechu a zavrávorala.

"Na co se to ptáš, Merline? Samozřejmě, že tvoje," zavrtěla hlavou a neuhnula pohledem. Severus si ji stále urputně prohlížel a mhouřil oči. Nevěřil jí ani slovo a moc dobře věděl proč. Ona ale ne. Prudce se k němu otočila zády a těkala očima. Přemýšlela, velmi rychle. Přistoupil k ní a nevybíravě ji obrátil k sobě, až vyjekla.

"Nelži mi!" zasyčel zlověstně a zatřásl s ní v ramenech.

"Proč bych to dělala?!" zvýšila na něj hlas a vytrhla se mu. "Vzpamatuj se! Proč bych ti lhala, že to dítě je tvoje, kdyby bylo někoho jiného?!"

"Však to já si zjistím, neboj se," a zle se usmál. Elektře přeběhl mráz po zádech. Moc dobře věděla, čeho je schopný, když se rozhodl. Výraz obličeje se jí vyrovnal a lehce se usmála. Znovu k němu přistoupila a lehce se ho dotkla na paži.

"Zlato, jak by sis vůbec mohl myslet, že není tvoje?" zavrněla, jak nejlépe dovedla a naklonila hlavu na stranu.

"Jelikož, kočičko," odvětil jí jízlivě a zašátral v kapse svého kabátce. "Já děti mít nemohu," a vítězoslavně jí ukázal flakónek s čirou tekutinou. Elektře se ztratil úsměv z tváře a lehce rozšířila oči. V hlavě jí šrotovalo.

"Ale.. ale.. to není možné, opravdu," zakoktávala se. "Já s nikým jiným nebyla, přísahám!" zakňourala a žalostně se na něj zahleděla. "Třeba nemůžeš teď, v tuhle chvíli, ale předtím to možné bylo," svraštila smutně obočí a zkoumavě na něj hleděla.

"Ne, nebylo, to vím jistě," odvětil jí pevně a znovu se napřímil. Elektra zpozorněla.

"A jak to můžeš tak jistě vědět, hm?" zeptala se ho a pevně sevřela rty. "Pošeptalo ti to do ouška to tvé zrzavé srdíčko?" a hrdě mlaskla. V Severusovi se vzkypěl nával vzteku, ale moc dobře věděl, že toho ona chtěla dosáhnout. Zatnul zuby a zaskřípal jimi. Nakonec se škodolibě usmál.

"To asi těžko," odfrknul si a založil si ruce na hrudi.

"Ale no tak, svěř se mi. Copak jsi s ní provedl u Luciuse?" a vypočítavě se zasmála. Severus rozšířil oči a prohlédl si ji od hlavy až k patě. Jak mohla vědět, že tam s ní cokoliv dělal? Nikdy se nezmínila o tom, že by měla jakékoliv vazby k některému ze smrtijedů. Nehledě na to, že on jí o svých smrtijedských akcích nic neventiloval. Viditelně si to uvědomila také.

"Nejdřív jsem si s ní užil a potom jsem ji zabil, drahá," oznámil jí pomalu a zřetelně při každém kroku, kterým se k ní velmi zvolna přibližoval. Elektra ustupovala s tlukoucím srdcem, jelikož věděla, že přestřelila. "Takže ti je určitě jasné, že s tím nemám, a ani nebudu mít, v budoucnu vůbec žádný problém u nikoho," vdechl jí do tváře, když se zády zastavila o zeď. "My dva jsme spolu skončili, to si pamatuj a věř, že až zjistím, čí ten bastard je, odpykáte si to oba dva, ty laciná děvko!" zavrčel nenávistně a prudce se k ní otočil zády. Rozešel se ke krbu. Blondýnka se ale v návalu zlosti nehodlala jenom tak smířit s výhružkami a odmítnutím. Severus už držel v rukách nádobu s letaxovým práškem, když stiskla v rukách hůlku. Jenže on nebyl včerejší. Upřímně by se velmi divil, kdyby po něm nešlehla nějakou pěknou kletbou. Když místnost ozářil červený záblesk, stačilo se mu jenom otočit v půlkruhu a kletbu odrazit svou, v pohotovosti udržovanou hůlkou. Blondýnka ztěžka oddechovala a rozlícenost jí prostupovala celým tělem. Než ale stačila jakkoliv zareagovat, byl profesor lektvarů pryč. Jakmile se ocitl ve své soukromé komnatě, okamžitě jí zablokoval přístup a odpojil ji od letaxové sítě. Nechtěl ji už nikdy vidět, i když věděl, že nutkání potrestat ji se nevyhne a jejího milence také ne. Nehodlal se už zdržovat. Ztratil již mnoho času, aby marnil ještě další. Vyběhl ze sklepení na školní pozemky a rychle se jimi prosmýkl. Za hradní branou se s lupnutím přemístil do rozlehlých lesů. Prošel ochrannými bariérami a nechal se přivítat obrovským černobílým psím individuem. Popleskal ho po plecích a nechal ho mu klusat po boku, než se ocitl pod schodištěm známého dřevěného domu. Byla už tma. Nevěděl, jestli už nebude spát. Přece jenom, když se člověk nudí, chodí spát brzo a vstává před svítáním. Moc dobře to znal. Zhluboka se nadechl a vyšel schody na verandu. Mávl hůlkou, aby se dveře odemkly. Moc dobře znal jejich heslo. Byl strážcem tajemství. Obývací místnost osvicovalo jenom světlo z praskajícího ohně. Pomalu a potichu vešel do domu a zavřel a zapečetil za sebou dveře. Popošel doprostřed místnosti, aniž by byl slyšet. Ležela na pohovce a zírala do plamenů. Kotě jí leželo na břiše a vrnělo. Hladila ho po těle a drbala za ušima. Duší se mu rozlil zvláštní klid. Nevěděl, co jí má říct. Vůbec netušil, jak začít. Kdyby teď promluvil, určitě by vypustila duši leknutím. Zašil sebou a popošel o jeden krok.

"Connie?" zašeptal jak nejkonejšivěji dokázal. Přesto sebou škubla a shodila kočku na zem. Prudce se posadila a namířila na něj svou hůlku. Jakmile si uvědomila, že je to on, hned ji sklonila, a s bušícím srdcem vyskočila a usmála se na něj. Přistoupila k němu a zadívala se mu do očí.

"Co tu děláš?" zeptala se ho tiše, radost ale neskryla. Chvíli si ji bez hnutí prohlížel a uvažoval, co má říct, co má udělat. Nakonec se rozhodl pro to nejjednodušší a nejpřirozenější řešení. Omotal jí ruce kolem pasu a přitáhl si ji k sobě. Víc, než políček, mu uštědřit nemohla a ten byl odhodlaný přestát. Nakonec jí hřbetem ruky pohladil po tváři a položil jí dlaň ruky na temeno hlavy a zajel jí prsty do vlasů. Tlakem si přitáhl její obličej a přiblížil své rty k jejím. Překvapená a omámená jeho chováním najednou nevěděla, co dělat. "Co to děláš?" poupravila svou otázku zmateně a vzrušeně zároveň. Vzájemně si hleděli do očí, než tiše promluvil.

"Žádám tě o odpuštění, Constance," vypustil z úst, že mu bylo sotva rozumět.

"Co že mě t..." její otázka byla umlčena polibkem. Přisál se něžně na její rty a nenechal ji pokračovat v mluvení. Když se od ní odpoutal, stále nevěřila, že se něco podobného stalo a nechtěla otevřít oči, aby se jí nerozplynul v mlze. Jeho stisk ale nepovolal, stále ho cítila. Držel ji v náruči a nepouštěl ji. Opravdu tu byl, nezdálo se jí to. "Nemám ti co odpouštět, Severusi Snape," odvětila mu po chvíli, když znovu nabrala odvahu otevřít oči.

"Ale," snažil se odporovat, ona ale varovně zdvihla prst.

"To, co jsem ti měla a mohla odpustit, jsem už dávno udělala. Nyní už je vesmír v rovnováze," a mile se usmála. Opětoval její úsměv svým typickým zdvihnutím koutků a políbil ji na čelo.

"Mohu ti nabídnout pouze sebe, Connie, nic víc, nic míň," a uhnul pohledem. Položila mu dlaň na tvář a otočila jeho obličej zpět k sobě. Vyhledala jeho pohled a střetla se s ním.

"Na nic jiného jsem ani nečekala," a povzbudivě se na něj usmála.

"I když..." a zhluboka si povzdechl. Mlčky pokývala hlavou.

"Nic přece není bez šance a všechno se dá nějak vyřešit. A kdyby ne... miluju tě," zašeptala mu do ucha a pevně se k němu přivinula. Přitiskl si ji k sobě a zabořil jí tvář do vlasů. Nedokázal jí říct to samé, ale věděl, že ona to chápe. Věděl, že ho zná natolik, aby vytušila, jak moc ji má rád. "Víš, kdo to je?" zeptala se ho nakonec po několika minutách ticha. Odstoupila od něj a uchopila ho za ruku. Sedli si na pohovku a ona se k němu přitulila.

"Ne, nevím, ale zjistím to. A potom poteče krev," procedil skrz zuby a vycenil je. Stiskla mu stehno, aby se uklidnil. Uvolnil se a pohladil ji po paži. "Nikdy jim neodpustím. Nikdy. Kvůli nim jsem ti ublížil. Kvůli nim jsem tě od sebe odehnal. A upřímně, tobě neodpustím, že jsi za mnou nepřišla, když ti Elektra řekla, že čeká dítě," povzdechl si hlasitě a odvrátil hlavu.

"Chápu," pokývala zrzka hlavou. "Ale myslím, že se s tím naučím žít," a políbila ho na tvář. Otočil hlavu k ní a zkoumavě se jí díval do těch jejích nádherných smaragdových očí. Skousla si spodní ret a laškovně pohnula obočím. Přisunula se k němu ještě blíž a natáhla se k jeho uchu. "Nechtěl... nechtěl bys mě teď za moje rozhodnutí... potrestat?" zeptala se s nadějí v hlase. Severus se ani nepohnul a pokrčil rameny.

"Ani ne," mávl ledabyle rukou. Až když ucítil, že se Constance zklamaně odtáhla jí odvětil: "Ale moc rád bych tě potěšil," a spiklenecky se ušklíbl. Ženě se rozzářil úsměv od ucha k uchu a znovu laškovně pohnula obočím.